Španělský rozpočtový deficit se sedm měsíců poté, co vláda zahájila úsporná opatření, zmenšil v ročním porovnání o 48 procent. Uvedlo to ministerstvo ekonomiky.
Navzdory úsporným opatřením jeho socialistické vlády se řecký premiér George Papandreou stále těší silné podpoře. Výzkum veřejného mínění pro řeckou televizi Mega ukázal, že jej podporuje 49,6 procenta obyvatel.
Ekonomický růst Japonska v posledním čtvrtletí výrazně oslabil. Mezi dubnem a červnem hrubý domácí produkt rostl jen tempem 0,1 procenta. Mnohem méně, než se očekávalo.
Spandau Ballet, tito namydlení frajírci a mašina na prachy britského mainstreamového 80s popu, jsou definitivně zpět.
Příslušnost ke klubovému hédonismu začátku 80. let v UK a bezvadně příšerné kostýmy vykrádající kostýmní filmy meziválečného hollywoodu je pasovali za jeden ze základních kamenů vlny New Romantic, přitom jejich hudba měla vždy více než blízko k černému soulu a funku. Roztříštěná a unavená kapela to ve svých manažerských kvádrech zabalila v roce 1990, kdy její vůdčí osobnost Gary Kemp viděl větší budoucnost ve svých sólových aktivitách a zbytek přítomnosti na sebe bývalí spoluhráči čpěli síru skrze bulvární média a prali špinavé prádlo z dob své největší slávy (šlo hlavně o prachy).
Vlna 80´s comebacků kulminovala někdy před 10 lety a poslední roky už pomalu není, kdo by se vracel. Vrátili se až na Michaela Jacksona snad skoro úplně všichni. Spandau Ballet byli mezi prvními, o nichž se v souvislosti s comebackem diskutovalo, jenže bolístky z dob minulých všem finančním plánovačům a plánům vždy udělaly čáru přes rozpočet (a šlo často o opravdu vysoké nabídky). Nakonec jsme se však 25. března 2009 dozvěděli, že „kapela bude“. Kromě právě probíhajícího světového turné (DVD s loňským vystoupením z vyprodané londýnské O2 arény s mnohými záběry na dojaté ženy středního věku je již v prodeji) SP ozvláštnili svůj comeback znovunahráním svých největších fláků a jejich vydáním pod senilně slizkým názvem „Once More“. Vydáním DVD i CD promptně 30.11.2009 frontálně zaútočili na předvánoční trh. A určitě netratili.
Album zní na první poslech přesně tak vychcaně jak má a dokazuje, že Gary Kemp o svůj kompas maloměšťáckých fantazií skutečně nepřišel. Pokud SP na začátku 80. let nechali dobarvovat svůj white-funk pop sporadickými elektronickými efekty a zvuky a o pět let později na albu „Through the Barricades“ míchali až akustické trubadúrství Tony Hadleyho se zvukem kytar amerického FM rocku, šli vždy době naproti s velkou bagristickou lžící na shrnování prachů. A tak se nemůžeme divit tomu, že v pořadí kolikátá bestofka SP zní tentokrát jak z TV programu X faktor, toho luxusního parníku na vlnách současné spotřební zábavy, tj. známé hity přehrávané bezchybně procítěně konzervatoristy nadopovanými antiseptickým Nurofenem a napíchanými hlasivkami robustního borce Tony Hadleyho. A tak to je. Dvě novinky titulní „Once more“ a „Love is all“ jsou stejně dobré a nerozeznatelně stejné od zbytku splácaného z největších hitů.
Pokud znáte originály hned druhá „Cut a Long Story Short“ vám dá svou „seriózní“ unplugged podobou za vyučenou. Následující „Gold“ s melodramatickými smyčci a svlečená superhitovka „True“ vás buď klimatizovaně ukolébají či definitivně otestují, zda jste jim ochotni tohle povolit. Pokud ne, nebude pro vás následující „černota“ “Chant No 1“ pouze nejslabší skladbou na albu, ale i tou nejslabomyslnější coververzí posledních let.
V tomto případě se skutečně něco prostého konzervativním pozlátkem pozlacuje už příliš. Ale na rovinu, k SP se tohle všechno vlastně hodí ideálně. Jejich hity byly vždy dobře stavěné, utilitárně rytmické sloky střídaly elaborované melodické refrény okoukané z nahrávek šedesátkového soulu a r´n´b. Recyklovali tradici a šili jí kabát na míru panující módy. Byli pracovití a uměli hrát. Tohle jsou vlastně poctivě vydělaný prachy. Když už nic.
