Španělský rozpočtový deficit se sedm měsíců poté, co vláda zahájila úsporná opatření, zmenšil v ročním porovnání o 48 procent. Uvedlo to ministerstvo ekonomiky.
Navzdory úsporným opatřením jeho socialistické vlády se řecký premiér George Papandreou stále těší silné podpoře. Výzkum veřejného mínění pro řeckou televizi Mega ukázal, že jej podporuje 49,6 procenta obyvatel.
Ekonomický růst Japonska v posledním čtvrtletí výrazně oslabil. Mezi dubnem a červnem hrubý domácí produkt rostl jen tempem 0,1 procenta. Mnohem méně, než se očekávalo.
Finanční krize: poučení může nabídnout Velká deprese
Jsou to příběhy, které jsme slýchali od našich prarodičů, píše Adam Geller z agentury AP, obrázky, které jsme viděli v historických knížkách: hladové fronty na chleba vinoucí se kolem rohů ulic, slumy poskytující nedůstojné obydlí nezaměstnaným, maloměstské banky se zatemnělými okny. Dnešní finanční krize není tak ponurá, ale s tou z třicátých let sdílí některé shodné rysy. Oběma předcházel boom nemovitostí, dlouhá éra levných úvěrů a klesající akcie. Podobnost třeba mohou nabídnout tutéž útěchu. A tou je pro autora státní intervence do tržního prostředí.
To, co bylo tehdy reálnou ekonomickou kalamitou, je dnes historické poučení. Tentokrát můžeme ony události použít jako průvodce, alespoň ohledně chyb, kterých se vyvarovat a zabránit katastrofě.
Ekonomové zkoumali Velkou depresi po dlouhá léta. Jejich zjištění naznačují, jak zničující efekt může mít strach na ekonomická rozhodnutí, jak ohromné škody může způsobit, nepadnou-li klíčová rozhodnutí včas, a jaké nebezpečí může celé ekonomice přinést snaha přimět jednotlivé experty k tomu, aby zaplatili za své finančně nezodpovědné investice.
„Počet lidí, kteří si osobně pamatují Velkou depresi během let rychle ubývá,“ řekl roku 2007 při projevu na Washington and Lee University jeden význačný expert. „Nicméně, ačkoli byla Velká deprese již před dávnem… její vliv je tady s námi stále.“
Oním expertem byl Ben Bernanke, někdejší profesor na princetonské univerzitě a expert na příčiny Velké deprese. Nyní šéfuje Federální rezervní.
Dnešní ekonomové částečně viní z Velké deprese právě Fed, protože zvedal úrokové míry, přestože se ekonomika koncem dvacátých let zpomalovala. A když začaly padat banky, dala od toho ruce pryč.
Kdyby však tehdejší ekonomové mohli mluvit dnes, snad by něco na obhajobu tehdejšího svého jednání uvedli: Jak by bývali mohli vědět, k čemu může dojít?
„Za Velké deprese Fed na začátku zpřísňoval úrokové míry. Trvalo dlouho, než se rozpoznala velikost problému, ale byl to samozřejmě problém, který jsme předtím nikdy neměli,“ říká Robert Aliber, emeritní profesor na University of Chicago.
Dnešní politici a zákonodárci mají lepší zkušenosti, alespoň by měli mít. Nemají jen výhodu toho, že mohou studovat Velkou depresi, ale i další finanční krize, jak z USA, tak ciziny.
Mají také přísnější regulaci finančních trhů, pojištění bankovních vkladů a další nástroje, přijaté, aby se historie neopakovala.
Během dvacátých let se ceny akcií více než zečtyřnásobily. Ale 28. října 1929, Dow Jones poklesl v průměru o 13 procent za jediný den, další den o 12 procent a o dalších 10 procent pár dní nato.
Svou dolní hranici akcie našly v roce 1932 – 80 procent od jejich vrcholu.
O práci přišly miliony lidí, v roce 1933 dosáhla nezaměstnanost 25 procent.
Bankovní systém dostal křeče. Během paniky mezi lety 1930 a 1933 zkrachovalo na 9 tisíc bank, stovky dalších byly zavřeny Rooseveltovou administrativou.
Výkon národní ekonomiky se propadl o celou třetinu.
Důvody, které za tím stály, jsou jiné než u dnešní krize, ale tahle dvě období vykazují jisté důležité shody.
Amerika dvacátých let byla v boomu, v jistém smyslu se jednalo o bublinu – to šlo vidět v sektoru nemovitostí, hlavně na Floridě. Bylo levné si půjčovat a investoři strkali peníze, které nebyly jejich, do nových měst mimo močálů, v naději, že vydělají na rychle rostoucích cenách nemovitostí. Když začala hodnota půdy klesat, měli problém – a vyvolali tlak na banky.
Fed měla za to, že stoupající ceny akcií jsou hnány nemorálním spekulantstvím. Zvedli úrokové míry, aby nabídku levných úvěrů omezili.
Velká deprese byla též poznamenána nedůvěrou a obavami na straně hlavních ekonomických hráčů – to je něco, co vidíme i dnes.
Spotřebitelé a podnikatelé, kteří byli závislí na levném úvěru, zápasili o přežití. Ceny zboží, které vyrobili a prodali, klesaly, mnozí začali nesplácet své půjčky. Účty bank kolabovaly.
Půjčka na třicet let byla tehdy neznámá, většina lidí měla pětileté půjčky, které musely být obnovovány. Jak však začaly mizet banky, nebylo kam jít. Ekonomika zamrzla.
Jak se problém prohlubovaly, byli politici lapeni ve svém „likvidním“ úhlu pohledu.
Ministr financí za Hooverovy vlády Andrew Mellon ohbajoval, aby se nechalo na volném trhu, aby bezstarostné investory prostě vytrestal. Aby se nadměrně levné úvěry sprovodily ze světa, tvrdil, bylo třeba očistit systém od hniloby.
Aby tedy zajistila, že lidé za své chyby budou platit, Fed dovolila, aby se situace finančního systému zhoršila. A tato víra, že si vláda má udržet od volného trhu udržet odstup, znělo v dnešním Washingtonu též, poznamenává AP.
„Když slyšíte, co říkají lidé ve Sněmovně reprezentantů, zní mně to jako hlasy minulosti,“ říká Elmus Wicker, penzionovaný profesor univerzity v Indianě, „ti všichni, kdo říkají, že je lepší nic nedělat, mi znějí jako Herbert Hoover.“
Dnešní ekonomika je podle profesora ekonomie Michaela Bordo „daleko rozvinutější, než jaká byla tehdy. Jsme mnohokrát bohatší.“
Je nebezpečné, že když se bude mluvit o Velké depresi, nažene se lidem strach, dodává. Současná krize je podle něj daleko podobnější tomu, co se stalo v Japonsku v 90. letech – a co znamenalo deset let stagnace.
K Herberku Hooverovi nebyla historie vlídná, je tím, kdo selhal, když Deprese začala. Jenže on ve skutečnosti jednal. Ale ne dost silně a rychle.
Pasivitu a to, že si nekladla otázku „Kam směřujeme?“ vyčítají ekonomové i Bushově vládě. To se však podle změnilo, když se vláda rozhodla zachránit pojišťovnu AIG.
Minulost připomíná rovněž, jak významná ve důvěra vkladatelů k bankám. Zatímco byl jen pár dnů ve svém úřadu, dal prezident Roosevelt vyhlásit bankovní prázdniny a každá banka byla na týden zavřena – aby se udělal důkladná kontrola v jejích účtech.
Devět z nich se už nikdy neotevřelo. Ale vyčistil se stůl – a obnovila důvěra lidí ve finanční systém. (Byť ekonomové stále debatují o tom, co vlastně Velkou depresi ukončilo, zda Rooseveltův New Deal, nebo Druhá světová válka.)
Kritici mohou namítat, že Bushův plán pomůže chamtivým bankéřům. Jenže problém je, že finanční systém je krevním řečištěm celé ekonomiky, a pokud bude paralyzován, pak bude paralyzován každý, odpovídá profesor Bordo.
Jsou to příběhy, které jsme slýchali od našich prarodičů, píše Adam Geller z agentury AP, obrázky, které jsme viděli v historických knížkách: hladové fronty na chleba vinoucí se kolem rohů ulic, slumy poskytující nedůstojné obydlí nezaměstnaným, maloměstské banky se zatemnělými okny. Dnešní finanční krize není tak ponurá, ale s tou z třicátých let sdílí některé shodné rysy. Oběma předcházel boom nemovitostí, dlouhá éra levných úvěrů a klesající akcie. Podobnost třeba mohou nabídnout tutéž útěchu. A tou je pro autora státní intervence do tržního prostředí.
